9.7.12
Ohlédnutí

Sedím na ostrově Rab. Přijel jsem si opálit zadek a předek, jako každoročně, neboť neznám věru lepší místo, kde se daj tyhle věci dělat. Zároveň činím tímto shrnutí. Shrnutí je důležitý, protože se událo mnoho věcí a kdybych je nezaznamenal nyní, byly by všechny ty pro lidstvo bezesporu nedůležitý momenty zapomenuty navždy.

Jazztime I

Po definitivním pádu Metropolitanu do vod pivního byznysu jsme hledali nějaký pražský plácek, kde bychom mohli jednou za měsíc zahrát hrstce věrných pražanů. Objevil jsem klubík Jazztime v Krakovské, pod dojmem, že právě zde by žižkovský šraml našel svůj azyl. Abychom prostor náležitě vycpali živou hmotou, pozvali jsme, dosud pouze na ulici vystupující, Park music. Park music také stojí a padají s dvěma kytarama jako my a na jednu z nich hraje Tomáš Hokeš, jinak též spisovatel a umělecký vitrážista. Jak se ukázalo, byl to prozíravý tah. Na premiéru Park music přišlo 60 lidí na nás šest, takže i taktika, že jsem hráli jako první, aby těch šedesát nezdrhlo na metro, byla správná. Park music pro tento večer ještě rozšířili svojí sestavu o ex člena XXL foukacího Martyho a zpěvačku. Zpěvačku nebudu komentovat, byla teprve v období hledání a objevování, její výkon jistě časem uzraje. Za to Márty se představil po letech opět v plné síle a s plnou polní. Tím mám na mysli nezbytný chrochtací booster, přes nějž zdárně napodobuje, jak říká sám, autentický zvuk prvních nedokonalých foukaček v povodí Mississipi dvě stě let nazpátek. My co nemáme tuchy, jaký byl kdysi autentický zvuk v povodí Mississipi, musíme se spokojit s příměrem ke kvikotu čuníka, který dostal první ránu palicí po hlavě.

V rámci bývalé soudružské spolupráce na nejvyšší úrovni se Márty též dožadoval možnosti zahrát některé zábavné kousky s naším XXLive souborem. Přiznám se, že tyto chvíle jsou jedny z nejtěžších v kariéře hudebníka, kdy bojujete s nostalgií a zbytkem dobroty, jež ve vás za ta léta v showbyznysu ještě zbyla a zároveň tím, jak udržet vysokou uměleckou laťku, nastavenou mnoha hodinami zkoušení a individuálního cvičení. Ano, projev takového to falešného kamarádství, může vaší dlouholetou práci na několik let odepsat. Nepodařené foukací kvičení vetnuté do příjemného hudebního toku nepomůže opravdu nikomu. K tomu ještě dodávám, že náš cajonista Petr ústní harmoniky bytostně nesnáší. Ovšem to neznáte Mártyho, když strčí nohu mezi dveře, stále hledá skulinku. Naštěstí kdysi před lety mě osvítila prozřetelnost a otočil jsem ladícím kolíkem své kytary dolů. Zdálo se mi že tón je delší a zvuk mohutnější. Od těch dob jsme o půltónu níže a většina harmonikářů prostě nemá šanci.

Po našem sevřeném útočném bloku se pak koncert poněkud rozbředl. Park music, jak již jsem řekl poprvé na big stage, opojeni radostí a nespoutaností, zvukem, diváky, alkoholem a krásnejma babama, přehráli snad všechno, co jim přišlo na mysl. Snad už je Bedna od Whiskey chyběla. Nu což, i tak se to vlastně povedlo.

Jazztime II

Ani druhý koncert v Krakovské jsme neponechali náhodě a pozvali Střídmý Klusáky v korunách višní. (Taky jsme se jim chtěli odvděčit za tu natřískanou Besedu v lednu.) Byl to dobrý tah. Na Klusáci přišlo 60 lidí a na nás obvyklých 6. Jako hosta jsme měli zpěvačku Inku a také se objevil foukačkář Mario. Mario hrál kdysi prý i s Greenhorns, ale to může venkoncem tvrdit kde kdo. Problém „neodbytný funil“ byl tak znovu na světě.

„Bohužel, nejenže náš bubeník už jen při slově harmonika dostane osypky, ale ještě máme ochranné ladění,“ odehnal  jsem nadrženého Mária od našeho meditujícího bandu směrem ke Klusáci. Mario tedy oslovil šéfa Klusáci – Davida, jenž toho dne nebyl zřejmě zcela při smyslech. David vskutku souhlasil, že si něco v půlce střihnou, nějakou dvanáctku nebo desítku, vod Gé nebo radši vod Cé, špatný by to nebylo ani vod Á nebo Dé. Bylo to dost nefér, myslím, že ostatní Klusáci o tom jednání neměli ani páru, páč se věnovali jinejm povinnostem na baru a taky fanynkám, co za nima furt lezou.

My jsme hráli jako první a ten Mário (bože chraň, já ho znám) hulákal na celý kolo a ještě v první řadě k tomu. Hulákal tam na svojí ségru (bože chraň, já jí znám), že jako brzo přijde jeho čas a to hulákání ustávalo jen vy chvílích, kdy do sebe klopil dalšího stakana, či co to bylo. Neměl jsem z  koncertu žádnej velkej zážitek, ale nějak jsem hulákání přetrpěl. Však nejlepší mělo teprve přijít.

Kupodivu, když začali Klusáci, Mário přestal hulákat. Klusáci si cválali svý intelektuální pecky a Mário mlčky doklápěl stakan v přípravě na svejch pět minut slávy. Tedy normálnímu člověku by pět minut slávy s Klusákama stačilo, ale ne Mariovi.

Asi v půlce se to stalo. David pozval Mária na palubu a ten se razantně chopil příležitosti a mikrofonu zároveň. „Tuto píseň věnuji své sestře, která mě ještě nikdy neslyšela hrát,“ pravil a zjednal si náležitou pozornost publika, neboť něco šíleného evidentně viselo ve vzduchu. Kapela  jako na povel, okamžitě vyklidila pódium, a tak zbyly jen Davidovy ruce ploužící se po klávesách. Začalo dohadování a přehrabování v harmonikách, které už se dílem okamžiku válely na korpusu koncertního křídla. „Vod čeho to bude?“ Ptal se znovu Mário, ale již bylo zřejmé, že fouká silný vítr a paluba se kymácí, ba že loď se chystá převrátit. A tak, když byla nalezena – snad ta správná  – prudká vlna strhla Mária rovnou do bubnů. Zde nutno vyzdvihnout vysokou profesionální úroveň souboru Klusáci, jehož členové se nenechali padlým hráčem v bicí soupravě a jeho individuálními vyprošťovacími pokusy nikterak vyvést z míry a pokračovali dál, jako by se nechumelilo.

Musím přiznat, že mně i mnohým dalším, kteří jsme měli to štěstí býti účastni této události, tekly slzy smíchu po tvářích ještě dlouho. Otázkou zůstává, kdy konečně Natalie uslyší svého bratra hrát…

Burza Akordů konečně i v Praze

Největší hudební událostí jara bylo bezesporu otevření Burzy Akordů v Prague music center ve Vysočanech. Po Paříži, San Francisku, Římě a Berlíně tak máme i burzu u nás. Doposud jsme museli my všichni, co se zajímáme o nové akordy cestovat na burzu do Berlína, ale kolikrát ani tam se nepodařilo poshánět ty úplně nejnovější, neboť už byly v čase našeho příjezdu povyměňovány a museli jsme se tudíž trmácet až do Říma, či Paříže. Rovněž čenžování našich akordů s německými upadlo po čase do jistého sterotypu, vždyť kolikrát jsem si naběhl a směnil kvalitní sadu Posázavských osadových za zcela bezcenný set bavorských odrhovaček.

Po úspěchu našich akordů na hudebním veletrhu v Lipsku minulý rok myslím, že máme světu co nabídnout a že doba, kdy bude jezdit celá Evropa pro nové akordy k nám, se neodvratně blíží. V té souvislosti opět připomenu, že onen Gold set of Prague oceněný zlatým béčkem, který sestavila profesorka Mařatková z AMU obsahoval i dva exempláře od naší kapely.

Burza akordů se koná v PMC vždy sudou neděli v týdnu od 10.00. Akordy jsou nakreslené v tabulaturách s prstoklady, vždy po jednom, v zalepených obálkách s příslušnou značkou, datem vzniku, jménem autora a jeho e-mailovou adresou. Akordy lze směňovat v různém poměru anebo platit hotově. K vyzkoušení akordů hned na místě poskytuje ředitelství PMC akustickou kytaru Schneider od Cremmona Luby opatřenou řetězem 5 mm. Zahraniční účastníci mohou použít nedalekou směnárnu valut. Burzu akordů vhodně doplňuje část věnovaná sběratelům kuriozit, kde je možno pořídit skutečné unikáty, jako prdlé éčko Jimmyho Hendrixe nebo ohořelý plektr Petra Jandy z restaurace Na Marjáně.

Určitě přijďte včas! Burza netrvá dlouho, ale na zkušební kejtru se stojí dlouhé fronty.

Expanze I

Jelikož vystupování v Jazztime nevedlo ke kýženému uměleckému cíli, rozhodli jsme se, během usilovného zkoušení  a častých návštěv na právě otevřené pražské burze akordů, vyrazit do světa.

Začali jsme v Budějicích se skupinou Šantré. Koncert se konal v bývalém obecním domě. Již při  razantním zabrždění naší káry před svatostánkem, se do okýnek cpalo hlaholící dunění rockových kytar, jež dávalo tušit, že je něco v nepořádku. Následně bylo z plakátů zjištěno, že v hlavním sále se koná toho večera místní verze muzikálu Vlasy. Sebekriticky se přiznám, že mě Vlasy neoslovily ani v roce 79 (to jsem měl vlasy až na záda) ani restaurované Vlasy v roce 96 (to už jsem měl vlasy normální), takže ani Vlasy 12 mi toho neměly mnoho co říct. Prostě jsem se s Vlasy nějak nepotkal, to už tak bejvá. Šantré to teda vzali na sebe a zřejmě pod vlivem mýho vlasovýho despektu, začali. My jsme to pak domlátili. Ve finále se objevilo i pár lidí z Vlasů, což přineslo další motivaci, a mlácení jsme několikrát vygradovali. Nakonec troufám si říct, že jsme už mlátili jen plnou slámu, nikoliv prázdnou, jak je v kraji zvykem. Na Šantré přišlo 60 lidí, na nás jako vždycky šest.

Expanze II

Jelikož vystupování v Jazztime a v Budějicích jakbysmet, nevedlo vůbec k žádnému cíli, rozhodli jsme se, během usilovného zkoušení a pravidelného šmírování na právě otevřené Pražské burze akordů, vyrazit do světa ještě jednou.

Další obětí bylo Kladno. Klub Dundee jam je zajímavý především tím, že zatímco většina podobných kulturních stánků, za ta léta co hrajem, pochcípala, Dundee žije a daří se mu. Tentokrát to byl double koncert se starejma bluesovejma pardálama Pazderkou a Jaterkou, které doplňoval citlivý bubnobíjec. Na Pazderku s Jaterkou přišlo 60 diváků, na nás tradičně šest.

Jelikož nyní nevím přesně který je který, jen dodám, že jeden vypadá autenticky, jak pravej amík někde z Frisca, co někde v baru léta pígluje blues a ten druhej je pamětníkem XXL gastrojezzový prostituce v jedný restauraci na Staromáku. Tam nás před XXL lety slyšel, obětoval 75 vočí za pivo, osvobodil z galejí a řek Bečounovi, že bysme měli hrát na Kladně pro horníky a ne pro nějaký podělaný turisty v Práglu.

Tak jsme to v tom Dundee začali mrskat a vypadalo to věru náramně. Nakonec, považte, jsme to naše černý uhlí čtyřikrát přikládali!!

Jak jsme museli napravovat omyly Karla Gotta

Když rekapituluji půlroční sezonu musím vzpomenout i na jeden gig, kdy jsme šlápli do howna. Odehrál se v Krčském lese u Krále Václava na big stage. Počasí vyšlo, práci cvrlikali, májové plápolaly, ale první diváci (nebo spíše restaurační hosté) byli vzdáleni 200 metrů od pódia. Tedy příliš daleko, abychom je dokázali očarovat, zaujmout, rozchechtat či jinak vytrhnout z poklidného podřimování po požití kachní rolády nadívané. Byla to marnost sama a tudíž se svým kolegům, za způsobenou psychickou újmu, znovu omlouvám.

O to více se nám vedlo na charitativním koncertě v Domě svaté rodiny na Petřinách. Místní osazenstvo začalo spontánně tančit již při druhém songu a rovněž chrastítka mnou vlastnoručně zhotovená z plastových futrálků Orbitů bez cukru a mělnické krátkozrnné, byla v permanenci. Krásný příklad toho, že hudba dokáže vytvořit mosty nejen mezi národy, ale i mezi různými lidskými světy. Chrastítka jsem oželel, doufám, že je klienti svaté rodiny nesnědli k večeři, ale pilně s nimi cvičí.

Hlavní výchovný koncert tohoto roku se konal v lesním hvozdu nedaleko Doks, na Bezděz co bys kamenem dohodil. Cestou jsem vzpomenul básnického mistra Máchy, co by zdatného chodce, který navštěvoval o víkendech pěšmo jak zmíněný hrad, tak svou snoubenku v Litoměřicích. Jeli jsme totiž vozem a bloudili dvě hodiny.

Výchovný koncert pro Děcká v přírodě se konal v jídelně. Jak jsem správně předpokládal, byl zde k dostání pouze čaj. V tom okamžení vytanuly mi na mysli, všechny ty tábory, soustředění, branecká cvičení a nakonec i vojna samotná, kde jsem často čaje z čajových várnic popíjel a chlebem suchým zajídal. K tomu ještě dodávám, že chléb na půlky krajíců dělený a do ošatek házený nesměl být čerstvý, nýbrž dva dny odleželý, aby vojsko bylo v pohotovosti a místo ze zbraní nepšoukalo ze svých prdelí.

Sestava koncertu byla kolosální. Nejdříve Marek Dusil (brácha Lenky) a kajonista ( s těmi se letos zřejmě roztrh pytel), po té Britský písničkář Bouch a na závěr XXLive. (Nikoliv XXLife, jak bylo nesprávně uvedeno na plakátech!) 80 diváků přišlo na Marka, 20 na Bouche a tradičních 6 na nás. Již od začátku byla děcka živá a tleskala do rytmu. Samo, že nějací dospěláci tam byli rovněž.

Opět jsem si však všiml, že ty naše české robě pořád plácají na prvú. Což, naplácat na holou jsem jim za to nemoh. I šel jsem ven a o pátym čaju přemýšlal, jak ty děcká naučit pleskat na druhú. Naštěstí byl zde rovněž profesor Zatliáni, který také souhlasil, že je potřeba šířit tyto novátorské myšlenky v naší zemi hlava nehlava, padni komu padni. Vše jsem nakonec formuloval do krátkého manifestu, který byl následně odeslán na Ministerstvo kultury.

„K rukám paní ministryně
Věc: Stížnost
Příčina: Už po stopadesáté jsme se setkali s tím, že diváci v ČR, děcká nevyjímaje, tleskají na první dobu.
Kurňa, jaká to nespravedlnost! Proč to nenaučil Gott a Vondráčková ty jejich taty a mamy? Za ta léta na big stages měli k tomu tisíckrát víc příležitostí než my! Pak už by děcká dávala druhou, tak jak jí dávaj v celý Evropě. To je sice padesátej Zlatej slavík ve vitrínce, ale všichni pořád tleskaj na první. Za co máš Kájo ty Slavíky, když jsi ještě nenaučil Čecha tleskat? A teď my máme dělat tu černou práci za Tebe? Karle Gotte?…A co pak bude? Až my lidi převychováme? Předěláme a srovnáme ty sedlácký brambory? Tu Karotku a petržel? Ty si pak někde vylezeš a diváci náma vyškolený už budou plácat na druhou, to bude fajn, co? A ty si to ještě dáš jako zásluhu. Tak to bude! To mi věř! Žádná spravedlnost na světě není.
Podpis XXLive a lebka se skříženými hnáty.“

Musel jsem si dát šestý čaj. Čaj uklidňuje. V závěru dopisu ministryni jsem se sice nechal strhnout a oslovoval jsem výhradně Mistra. Ale což, snad si to na MK nějak přeberou. Chrastítka, co snědli klienti k večeři, citelně chyběla, a nás čekal úkol nadlidský. Začali jsme tedy s výukou. S pedagogickou trpělivostí jsem děckám vysvětlil, co od nich chceme. Tedy, že to plácání na první si maj strčit někam a že by bylo dobrý, kdyby plácali na druhou. V dobré víře myslil jsem, že takto jednoduše vysvětlené to děcká snáze pochopí, opak byl však pravdou. Při prvním songu se nikdo ani neodvážil plácnout. Zasel jsem v nich zřejmě červíka nejistoty, kterou druhou to jako že asi myslím.

Profesorovi Zatliánimu ovšem záhy došlo v čem je chyba. Děcká nemají jistotu a chybí jasné a zřetelné vedení. „Hele vy smradi, od teďka budete tleskat, jak já budu pískat,“ pravil profesor a první tři řady o metr couvly. „První – nic, druhá – plesk, třetí – nic, čtvrtá – plesk, první – nic…a tak dál,“ pokračoval a nakonec světe zboř se, děcká tleskala do Žižkaperk- beglajtu na druhou čtvrtou a bylo to fajn, jak za starejch časů v Harlemu na Viktorce v Bořivojce.

Notování II

Na další kolo notování, kam nás poslala porota (myslím, že zaslouženě), neboť divácky jsme nemohli prorazit (chodí na nás pouze stabilních šest diváků), Petr Kajonist pozval zpěvačku Inku. Zahráli jsme tedy několikero groove a na závěr dojímací Baltazooro ze stejnojmenné kytarové opery. Provedení se zpěvačkou se nejvíce blíží české originální verzi z Alba Farmer in The Town a jedno oko nezůstalo suché. (I já jsem téměř plakal, když mi pětikilo namířené do xichtu vypálilo díru do hlavy.) Úplně původní verzi ve Vlasjkonlidinstině zpívá můj strýc Pjeer van Eck v elektrárně Muckelwerke a je zachycena na albu Baltazooro. (V Čechách vyšlo v roce 2000 v Softwarových novinách v nákladu 30 tis.) I když našich šest diváckých stabilů opět statečně vzdorovalo mnohonásobné přesile – nevyhráli jsme, ale Rada nás opět postrčila do dalšího kola.

Nakonec mně Notování tak nějak přirostlo k srdci a začal jsem jej navštěvovat i po jiné večery, jaksi samovolně, mimoděk, i když tu XXLive nemělo žádný zaměstnání. Došlo tak historickému setkání, kdy jsem slyšel a viděl poprvé paní Jitku Vrbovou, která zde působila jako host večera. Je třeba napsat, že její zpěv jest opravdovou lahůdkou, jak po stránce barvy a síly, rovněž naprosté přirozenost a také po stránce frázování vzor nedostižný. Právě zde by měli rychlokvašení pěvci s rozsahem pěti oktáv hledat inspiraci a vnitřní obsah svých plytkých sdělení, aby zejména v českých baladách nehořeli, jak krepový papír.

Setkání to bylo milé i z těch důvodů, že jakožto vítězové Bluesového festivalu 2002 jsme hráli mnoho let souběžně v legendárním Metropolitanu aniž bychom se kdy s paní Jitkou potkali a také, že dcera – Zuzana Vrbová, kdysi zpívala v naší kapele VILLA v devadesátých letech.

Na finále Notování Petr Kajonist pozval flamencovou tanečnici Veroniku. Zkouška a choreografické doladění proběhlo v Ústavu hromu a blesku. Profesor Zatliáni rovněž navrhl speciální kostýmy pro tuto příležitost. Jednalo se o dvě černé španělské košile pro něho a Petra Kajonistu já jsem si měl vzít bílou indickou lněnou, kterou nosívám jen v obzvlášť významných dnech. Bohužel nám doma v předsíni prdla žárovka a tak míso bílé indické sváteční jsem si vzal  vyšisovanou žmolkatou potvoru, co jsem kdysi koupil ve frcu za pár babek do jednoho Andyho filmu, kde jsem měl válet po zemi. Tím jsem celý páně profesorův geniální záměr zgajloval a je jasný, že to pak dopadlo, tak jak píšu dál.

K samotnému vystoupení byla dovezena a zakotvena dřevotřísková deska 2 x 4 metry. Sedadla v celém sále musela být o 1,5 m posunuta dozadu. Veronika zatančila ve skladbě Andalusia. Během svých kreací udělala patnáct celých obratů, šest půlobratů, tři vývrtky, dvě piruety, osmnáct navrtáváčků, posléze sedmkrát velkou lodní plachtu, dvakrát kosatku a jedno salto vzad. Všech šest našich kámošů nám dalo hlasy a skončili jsme šestí – tedy poslední.

Vyhráli to dva – kluk a holka, jistě po zásluze, jak z filmu ONCE vystřižení. Sám jsem myslel, že to tak má být. Však také jsem myslel bláhově, že díky Notování nás pozvou na nějaký velký festival. Prdlajs! Mega akce jsou na úbytě, nejsou prachy, krize, bída všude kolem. Zpátky do klubů holoto líná!

Tak jsem alespoň v neděli vyměnil na burze dva svý starý akordy z Manily za nějaký trojzvuky z Madagaskaru. Třeba se budou někam hodit.

pjeer