Náš klan

Pouliční akustickej nářez, groove jízda na dvě španělky a bednu vod whiskey a tak trochu tibetskýho hrdelního zpěvu… songy o lásce a temnejch zákoutích duše, leopardí skok hořící obručí hudby…

XXLive promo

Stáhnout promo fotku

Sestava

Jsme tři a všichni jsme Petři, a abychom nebyli ve při, tak si říkáme všemožnejma přezdívkama, potažmo uměleckejma jménama. Jen Petr Kamiš si na to moc nepotrpí, tak jsme mu nechali to jeho.

Pjeer van Eck - zpěv, akustická kytara
Zatliáni - akustická kytara, vokál
Petr Kamiš - cajon a pár plechů

Sestava XXLive je veskrze záležitost této trojky, ale předcházela tomu řada let jako kapela XXL. V té krom Pjeera (kterej to celý založil) a Pietra hrál např. Mcí Mocík, Aljoša Bondarev, Rišo Salay, Olda Suchan, Petr Alexander, a spousta další, o nichž se dočtete v historii bandu.

Časová osa

Timeline

Historie bandu

Soubor vznikl někdy kolem roku 1996, kdy občasná vzájemná spolupráce (její počátky se datují až do let osmdesátých do kotelny VÚ 7495 Zbiroh) Petra Vaňka a Petra Alexandera dostala reálnější podobu.

Kapela se transformovala ze starobylého kejského bigbítu ŽITO. Předcházela tomu tragická smrt legendárního kejského rockera Václava Pavlíčka (1994). Navrátivší se Vaňour po dvou letech tápání na punkových festivalech přivedl Petra Alexandera, který se právě navrátil ze Států nasycený soulem a blues.

Původní rytmická sekce (J. Pavlíček d.s. a T. Kejř – nyní STEAM) byla po dvou letech vystřídána bubeníkem Martinem Procházkou (DUX,dr Max), basákem Jiřím Forejtem (Laura a její Tygři, Pankrácký soulový sbor, dnes Eminence), a skupina byla doplněna o saxofon Julie Gubelové (nyní moderátorka TV3) a Martinem Chrochtou Linhartem (Tucet, Čuču mama, P.R.D.I., Letouni soumraku).

V této původní sestavě používala kapela jako název žertovnou přesmyčku Blues band Karla Hrota. Kdo byl Karel Hrot a jak vypadal netuší asi sami protagonisté souboru dodnes.

Expanze skupiny z lokální žižkovské scény na pražskou scénu sebou přinesla změnu názvu na XXL (1998). Původní idea velké vše oslovující hudby, byla bohužel poněkud narušována ve stejné době se vynořivším stejnojmenným estrádním televizním pořadem, který však naštěstí posléze pohltil i sám sebe.

Elektrifikovaná podoba skupiny hrající moderní mix blues sice získala za nedlouhý čas značný počet příznivců, žel nebyla schopna překročit svůj vlastní stín. K zásadnímu zlomu došlo přibližně o rok později, kdy se oba kytaristé Vaněk s Alexanderem vrátili k akustickým nástrojům a odehráli intimní koncert v obrazové galerii Panský dům nedaleko Slaného. Překvapivým zjištěním bylo, že součástí hudby nemusí být pouze hluková stěna rockového souboru a rigidní elektrifikované těleso lze v mnohém směru nahradit malým, ale o to dynamičtějším seskupením.

Netrvalo dlouho a bubeník Martin Procházka odchází, aby založil se svými novými americkými přáteli David Murphy blues band, Jiří Forejt končí definitivně v Lauře a Julie Gubelová se stává jednou z mladých tváří na TV3. Je třeba zmínit, že přes určitou původní trpkost tohoto rozchodu, se všichni členové občas setkávají a jsou spolu schopni prohodit několik kamarádských slov a vypít několik destistupňových piv.

Rokem 1998 skupina definitivně přechází k otevřenější podobě a ke spolupráci s řadou alternujících hráčů, kteří jsou stejně naladěni. Nová sestava se vyprofilovala častým hraním, kdy se nejednalo o klasická koncertní vystoupení, ale spíše o produkce klubového typu. Nicméně pro velmi širokou audienci např. v kavárně Kenvelo, ve spodní části Václavského náměstí. Zde možno též vystopovat první nesmělé krůčky gastrojezzu. Za bicí soupravu usedl protřelý Honza Noha (Etc, Jazz Q, Jakub Noha Band,), který s sebou přivedl flétnistku Jamilu z Dejvic indiánského původu (jedna z mála žijících potomků kmene Siuxů u nás).

Časem přichází ruský saxofonista s Kazaně Rouslan Nikolajev, který umí hrát nejen nosem, nýbrž i na dva soprány najednou. Občas se přidá toho času ještě velmi mladý percusionista David Landstoff (nyní kapela Lenky Dusilové a kapela Ivana Hlase) objevující kouzlo přesného rytmu na svá congas. V té době též vzniká v hudební laboratoři Ing. Svítka z Bánské první CD Opička z Manily, které se, přes své dětské nemoci, dá poslouchat i dnes.

Následovala série hraní po nejrůznějších klubech, hospodách a restauracích. Bicí byly s ohledem na hlučnost, objem a zvukové možnosti vystřídány latinskoamerickou soupravou bong a cong. Tím vzniká konečný sound kapely tak, jak jej známe dnes. Rytmické nástroje obsluhoval paradoxně spíše rockový bubeník Jiří Horálek (Nahlas, MCH band, Bluesberry, OOZ). Jím vynalezený styl rýže + congo přežil v kapele dlouho.

Citlivější přístup, mobilita a hráčská univerzalita otevírají další etapu ve vývoji souboru. Těleso bylo osloveno agenturou Petra Novotného a přijalo angažmá jako autorsky doprovodná skupina pro zpěvačku Eriku Kahounovou (Dobrý večer kvintet), jejíž strmá kariéra v poslední době na čas ustoupila mateřským povinnostem. Vzpomínkou na spolupráci z roku 1999 je dosud nevydané album Andalusia, s dvěma písněmi Petra Vaňka a jednou převzatou písní textovanou Petrem Novotným. Zde je nutno přiznat, přes určitou averzi vůči estrádním pořadům, že se zde mistr zaskvěl v tom lepším světle. Toto období je charakterizováno heslem: „…žrát se musí…“

Kapela však stále nezůstávala v klidu. Časté střídání doprovodných hráčů přinášelo nové podněty, ale i nové problémy. V roce 2000 usedá za rytmické nástroje Olda Suchan (Orchestr divadla Semafor, Framus 5, dr Max) a objevuje se mladý talentovaný basista Pavel Berki, toho času bez trvalého bydliště, nejčastěji k nalezení na tramvajové lince č.52. Krátce se též vtírá další perkusionista, zpěvák a showman v jedné osobě, Honza Hupka (..a vůbec), nyní spíše známý pod svým uměleckým synonymem Jean Valjean. Ačkoliv je několikrát dveřmi vyhozen, dokáže se vždy oknem načas vrátit.

Vzniká CD Sama doma. Deska získává ve studiu více elektrifikovanou podobu a není přesným obrazem hrající akustické kapely, avšak kritiky jsou velmi příznivé a jde poměrně slušně na odbyt. Ondřej Bezr dává albu v Rock a Popu pět hvězdiček, nicméně s poznámkou, že se při textech poněkud rdí.

Petr Bzirský a Julie Aussenbergová zakládají koncem roku 1999 Sdružení přátel XXL.

2000

Basista Berki po několika epizodách s psychotropními látkami odkráčel vstříc svému osudu. Saxofonista Ruslan Nikolajev odjíždí definitivně za hlasem svého srdce do Bratislavy.

Petr Vaněk a Petr Alexander jsou angažováni do občasného akustického hraní s Ivanem Hlasem.

Martin Chrochta Linhart se s tělesem rozchází po koncertě na Kladně. V pozadí stojí samozřejmě alkohol a Martinova vášeň, jíž je honitba. Martin ji preferuje nad každou svou činností, zejména nad hudbou. Řady souboru rozšiřuje hráč na klávesové nástroje a filmový umělec (viz níže) Saša Vojta. Skupina opět navazuje spolupráci s basistou Berkim.

V městském kole Porty je skupina po bezkrevném výkonu bez milosti smetena jako nehodná pro prezentaci na „mecce“ české country scény.

Na šumperském Blues aperitivu naopak soubor boduje u odborné poroty. Zřejmě díky spojené přízni místních učitelek a sokolníků se nakonec podaří i o jeden hlas zvítězit v soutěži diváků.

2001

Basista Berki vlivem chronicky nepříznivé finanční situace soubor opouští a odchází hrát na zaoceánský parník. Jeho místo zaujímá mladý Martin Alexander. Je to pochopitelně protekce.

Varhaník a současně scénárista, dramaturg, režisér a kameraman Vojta odchází, aby mohl nezaujatě dokončit dokumentární film o XXL, na kterém začal pracovat již v roce 2000. Stržen vírem hudby se však v průběhu natáčení doslova přenesl od hledáčku kamery před její objektiv a stal se jedním z protagonistů.

Foukačkář Martin Chrochta Linhart je znovu asociován, tentokrát mnohem volněji, na bázi externí spolupráce. Tříměsíční distanc mu prospěla a občas se zdá, že i cvičil. Bohužel, špatná životospráva, alkohol, pobyt v nezdravém prostředí klubů a přemíra sexuální aktivity, jej posléze uvrhají do spárů lékařů. I přesto můžeme tohoto průkopníka legendární cirkulárkové harmoniky občas slyšet na koncertech XXL jako hosta.

Přichází saxofonista Alexej Bondarev z ruského Tambova, který náhodně projížděl Prahou se svým archaickým nástrojem, připomínajícím spíše samovar. Je to obdivuhodný talent, zvláště když přihlédneme k faktu, že první jazzovou nahrávku slyšel díky perestrojce až někdy kolem roku 88. Ve dvánacti letech rovněž hrál na pohřbu Leonida Brežněva jako příslušník dechového orchestru Leningradských kadetů. Jeho přefuk při spouštění rakve se zesnulým generálním tajemníkem způsobil tehdy úlek obslužného personálu a následný nekoordinovaný pád sargofágu do jámy u kremelské zdi.

Do souboru vnikl rovněž díky tomu, že jeho velkým idolem byl odjakživa Felix Slováček a využívajíc popularity svého vzoru vystupuje dlouhá léta pod pseudonymem Alexei Rusáček.

Objevují se pozvání na akce skutečně Evropského významu, např. festival Jazz Wienna 2001, IG Jazz club festival Wienna 2002. Kapela získává mezinárodní ostruhy. Poněkud chladné vídeňské publikum se nechává strhnout vírem hudby XXL.

2002

Na festivalu Blues Alive konečně skupina odhalí své kvality, přesto však big stage zůstává zakleta. Případné další učinkování v Šumperku končí e-mailovou přestřelkou s Ondřejem Bezrem.

Ve spolupráci s mistrem weblogu Ivanem Strakou vydává Petr Vaněk pod svým pravým jménem Pjeer van Eck v patnáctitisícovém nákladu první světovou MP3 operu Baltazooro. Dodnes je s podivem, že média si této převratné události v dějinách hudby vůbec nevšimla. (Operu lze díky laskavosti autora stáhnout z těchto stránek i s obalem v sekci Pjeer van Eck.)

Léto 2002 – Při sundavání trenýrek praská Pjeerovi šlacha prsteníčku levé ruky. Jeho představy jsou v troskách a ze zoufalství skládá během nejisté léčby na počítači album Marťanburg. Šlacha nakonec po 3 měsících srůstá a mistr je opět schopen zahrát palcem trampské G dur. Když udrží i Céčko, zdá se že je vyhráno.

Podzim 2002 – Při výchovném pohlavku praská Alexanderovi šlacha malíčku pravé ruky. Podivná náhoda?

2003

Kapela pak pokračuje v hraní po klubech, festivalech a všemožných hudebních akcích, ale zdá se, že ani tato sestava není konečná. Dlouholetá spolupráce Petra Vaňka s Petrem Alexanderem se ocitá na mrtvém bodě. Nekonečný maraton hraní způsobil ztrátu inspirace. Alexander opouští i se svým synem Martinem kapelu, aby se věnoval překladatelství, kapele Wooden shoes a osidlování opuštěných krajů. Nutno konstatovat, že to byl Petr Alexander kdo se nejvíce z dosavadních členů souboru zasloužil o jeho přiměřený vzlet.

Na začátku roku 2003 tak přichází mladý nadějný kytarista Ježkovy jazzové konzervatoře v Praze Petr Zatloukal, přinášející svěží prostějovský vítr a tři zcela nové akordy.

V domácí kuchyni mezi horou neumytého nádobí a připálenými guláši se dokončuje nové CD Sedlák ve městě.

82-letý Jim Marshall vlastnoručně signuje komba Marshall, která XXL používá. „Na takové aparáty se už prostě blbě hrát nedá,“ komentuje událost přihlížející Věra Martinová.

Do kapely přichází ostřílený basista Alexander Ginzberg navrátivší se z Brazílie, vlastník izraelského pasu a pocházející ze Samary. (XXL zřejmě magneticky přitahuje všechny majitele jména Alexander.)

2.12. 2003 se koná v Lucerna music baru Slavnostní odhalení nového nosiče internetovým mágem Ivanem Strakou. 462 přihlížejících diváků je spokojeno. Určité výhrady jsou spojeny pouze s první veřejnou ukázkou Gastrojezzu, která je pro některé jedince šokem, pro jiné zas idiotskou kravinou. Jen hrstka zasvěcených tuší, že byla svědkem další převratné události.

S ohledem na velkou migraci uvnitř tělesa je CD opatřeno alibistickým nápisem: „Děkujeme Všem, s nimiž nám bylo dopřáno alespoň krátký okamžik táhnout těžkou káru XXL blues…“

2004

Petr Bzírský padá z koně a pokouší se marně obnovit odumírající Pražský fan club. Alexander Ginzberg je odejit, protože se nevejde do auta. Prostějovské kamarádky Pietra Zatliániho zakládají Klub přátel XXL.

Březen 2004 – kapela přebírá v knajpě Na Parukářce cenu (kytaru) od portálu Tiscali za album Sedlák ve městě.

Květen 2004 – Kapela představuje hrstce zbylých obdivovatelů svůj první film: Jean val Jean – člověk nebo prase. Reakce jsou víceméně rozporuplné. Není divu, hlavní hrdina se chová skutečně jako prase.

Říjen 2004 – v Music baru Černý most se koná premiéra filmu Sedlák ve městě. Tento první český bluesový film, vzniklý především díky neskonalému nadšení van Ecka a Zatliániho, je přijat s ovacemi. Je proto s podivem, že někteří členové se staví k natáčení následného hraného dokumentu ŽRAUT odmítavě.

Listopad 2004 – po dlouholeté pauze se vrací do kapely opět zpěvačka Erika, s novým manželem a s novým jménem Erika Hot. Její hvězda nově naplno zazáří při vysokonapěťové show Ing. Kočiše ve Výzkumném ústavu blesků a hromů.

2005

V lednu 2005 se kapela dostává do rakouských Alp, kde v hotelu Paletti zjišťuje, že Aljoša s ostatními nikdy do zahraničí kvůli nesehnání víza nepojede, a na alpských svazích znovuobjevuje krásy sjezdového lyžování.

V dubnu dokončena postprodukce nového filmového dílka s názvem Slepá kolej. Mouvie je ihned přihlášeno na všech 245 festivalů.

Dne 7. dubna po koncertu v Metropolitanu nám Olda Suchan oznamuje, že příště už nepřijde. Byl to dobrý hudebník i kamarád a doufáme, že hudebníkem i kamarádem zůstane. Hledá se tedy čtvrtej do počtu. Po pár koncertech Aljoša přivádí do kapely slovenského multiinstrumentalistu Richarda Salaye, který se uvoluje nastoupit na post perkusionisty a baviče, takže teprve teď se band stává opravdu multinárodní.

Během moravského turné po Olomouci a Prostějově kapela natáčí nový film Přerušovaná bílá lajna, aby v zápětí na celorepublikovém finále soutěže Český lvíček uhájila svou filmovou suverenitu a první místo v kategorii hraný film snímkem Slepá kolej.

2006

V březnu se koná premiéra filmu No smoking v kině Lucerna v rámci festivalu Vysněná zem. Film vyprodukoval Petr Vaněk, nyní již stabilně vystupující pod pseudonymem Pjeer van Eck společně s Petrem Ledvinou, známějším spíše pod přezdívkou Kráva. V jedné z hlavních rolí nechybí Petr Zatloukal, nyní již Pietro Zatliáni a především Honza Hupka alias Jean Valjean. Ve filmu jsou použity nové skladby XXL, v nichž také hostuje brilantní foukačkář Yarda Hůla.

Skupina hraje pravidelně v Metropolitan jazz klubu a Dinitz café. Občas se stane že si někdo zakoupí cd Sedlák ve městě. Občas hostuje na bicí nástroje bubeník Čaba. Občas je vyprodáno.

Na počest narození Nikoly Tesly Pjeer a Zatliáni instrumentují v Běchovickém výzkumném ústavu skladbu Tesla groove D dur. Bohužel další produkce v Záhřebu, rodišti elektrotechnického génia, je nečekaně zmařena.

Pjeer, Pietro se s dalšími filmaři stávají zakládajícími členy FAFU, aby se pokusili natočit film řetězovou metodou.

V září vyhrává Pjeer s Krávou první cenu na Film Fresh festivalu Karlovy Vary a dostává kameru Sony HDV. Pietro smutní se svým přítelem Andym Fehu, neboť jim kamera unikla jen o vlásek.

Osmý falešný Silvestr v Jirkově přináší nečekanou změnu. Místní dlouholetý příznivec soubor František Syrovátka již není nájemcem restaurace Shamrock. Naštěstí nový majitel drží tradice.

2007

Kapela pokračuje v klubovém koncertování. Hlavním pilířem vystupování jsou koncerty v Metropolitanu, domácky přezdívaném Molitan, kde stále svítí pouze dvě žárovky.

Bohužel na sklonku roku, dlouholetý člen souboru saxofonista z Tambova – Alexej Bondarev, který se jako jediný dosud živí hudbou, je pro svou nespornou kvalitu zlanařen kapelníky hned několika konkurenčních skupin najednou. Nenápadně tak opouští řídké řady XXL, aby se úspěšně angažoval v kubánských a brazilských kavárenských sdruženích. Nedlouho po něm žel odchází i Richard Salay.